„OD POMOCI K PODPOŘE – OD PÉČE K SAMOSTATNOSTI“

Úvod konference ke 40.výročí Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, o.s. „OD POMOCI K PODPOŘE – OD PÉČE K SAMOSTATNOSTI“

Olomouc, 9.10.2009

Ing. Ivo Vykydal, předseda

Téma konference ke 40. výročí občanského sdružení Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice jsme zvolili „Od pomoci k podpoře – od péče k samostatnosti.“ Jako první impuls k zamyšlení o obsahu těchto slov si dovolím uvést následující příklad, který zazněl na mezinárodní konferenci K97, kterou jsme v Praze pořádali před 12 lety, a často se mi připomíná :

Organizace poskytující sociální služby nebo škola přebuduje nevyužívanou budovu ve městě na denní centrum s mateřskou a základní školu s programem zvláštních a pomocných tříd pro děti s mentálním postižením a s autismem. Fungují nádherně, jsou obdivováni návštěvníky a rodiči. To povzbudí organizátory v čele s panem ředitelem, aby rozšířili své aktivity na týdenní centrum, kde děti a dospělí žijí mimo víkendy, aby nemuseli každý den dojíždět. I tato služba má veliký úspěch. Chtějí vedle toho vybudovat jakýsi opravdový domov, hlavně pro dospělé. Nebylo by několik malých domků jako chráněné bydlení, které viděli ve Švýcarsku, to nejlepší? Tak začnou na své veliké zahradě okolo bývalého hřiště plánovat budování takových malých domků. Zahrada by se mohla využít i pro zaměstnání. Vše vypadá velmi úspěšně. Uživatelé sociální služby by se mohli také starat o zvířectvo. Proč nekoupit třeba králíky? A pak, o jízdě na koni se říká, že je to nejlepší rehabilitace. Budou jezdit a starat se o koně bude krásným zaměstnáním pro uživatele. Taková pěkná kompletní služba! Který rodič postiženého dítěte by si přece něco podobného nepřál? Úspěšná organizace má stále více a více žádostí o služby. Je zapotřebí vybudovat další dílny. Protože nám už naše pozemky nedostačují, přikoupíme kus pozemku k vybudování nových domů, abychom mohli navýšit kapacitu. Plavání je nádherný sport a rehabilitaci přece naše děti potřebují. Co takhle na pozemku vybudovat bazén a rehabilitaci? Mohlo by to sloužit nejen pro nás, ale nabídneme služby i lidem ze sousedství a tím dojde k integraci. A co vybudování řady malých domků na našem území? V každém z nich by mohl bydlet starý rodič se svým postiženým dítětem do konce života. Mohli by se udržovat všechny vztahy a schopnější by se mohli zapojit do služeb pro normální, ale staré lidi. Tím by byla integrace ještě prohloubena. Pak se bude zdát, že by bylo potřeba zřídit speciální pedagogické a poradenské centrum pro rodiče, který by jim odborně radilo v obtížných situacích s ranou péči, ve škole a v dospívání. To stále ještě chybělo. Osoby s mentálním postižením a jejich rodiče by v tomto nádherném areálu mohli mít nejširší pole příležitostí. Mohli by tu najít vše, co potřebují. Mohlo by se tomu říkat „Integrační centrum“ a záštitu nad ním by převzal uznávaný umělec, vědec nebo sportovec.

Co si o tom myslíte? Nebyl by to ráj? Našli by lidé s postižením a jejich rodiny štěstí v takovém dokonale integrovaném prostředí s celým balíkem služeb? Jestliže si odpovíme, že ne, tak v čem spočívá štěstí? Zkusme si sami pro sebe odpovědět…. Dovolím si odhadnout, že odpovědi se budou lišit a to nejen proto, že jsme každý jiný a tím i jedinečný, ale i proto, že každý den je jiný a co platilo dnes může být zítra jinak. Tak jak to tedy je? S tou péčí a podporou, pomocí a samostatností, a na čí straně hřiště je pomyslný míček, když se mluví o sociálním začlenění. Počítáte s lidmi s mentálním postižením a jejich rodinami?